Mášenka
Mňau!
Je mi velkou ctí se s Vámi seznámit. Jsem Kočka. Jestli mi to sluší? To jistě, sluší, ale myslela jsem to doslova. Jsem šelmička kočkovitá a jsem velmi ráda, že jsem dostala prostor se zde představit, ačkoliv jsem se nikoho o nic neprosila. Jmenuji se Máša, ale doma na mě volají všelijak. Mášenko - to když se vrátím domů a hřeji se na výsluní jejich přízně, celá se hrbím a hned zase prohýbám, ocásek mám v pozoru, třu se jim o nohy (tak my kočky totiž zdravíme) a dělám na ně zamilovaný oči. Co by člověk..teda pardon, kočka neudělala pro plnou mističku, že? A oni mě pohladí, v horším případě zvednou do výšky (to mě vždycky rozcuchají kožíšek!) a říkají mi samé hezké věci. Ochočila jsem si je. A pak mě položí a já jdu tam dozadu ke dvěřím od spižírny. Vím, že tam mají pro mne schované masové kapsičky. A oni jdou za mnou (neříkala jsem to?) mumlajíc lichotky. Ale já přece vím, že jsem krásná!
Mášo mi říkají jen výjimečně. Když se na mě zlobí. Jejich zlost pramení z mých malých lstí, které využívám v každý nestřežený moment. Třeba když zakousnu ptáka. To pak chodí po zahradě, sbírají peříčka (případně zbytky od oběda, ačkoliv já si vážím jídla a málokdy na ně něco zbyde) a říkají: proč ta kočka neloví radši myši?? Já jí roztrhnu jak hada! No pardon, ale lovit myši to není žádná sranda! A pak, příliš malá odměna za tolik námahy! Třeba takový kosík, to je jiná! Ehm..no, ale abych neodbíhala od tématu. Takže, když si následovně zpestřím jídelníček tak jsem pro ně Máša. Jenom Máša. Nebo taky bestie, ale to si vyprošuji! Já nejsem žádná bestie! Také mají špatnou náladu, když mě najdou nevinně spící v posteli nebo na vypraném prádle. Nebo na sedačce! Tam já totiž nesmím. Ale vy nevíte, jak to svádí! A tak se můžou spolehnout, že mě tam v dalším nestřeženém okamžiku najdou znova... Trest je totiž následující: zavrčí, že zlobím a vyhodí mě ven. Ale na to já nečekám, až budu vyhozena! Sama jdu ke dvěřím a vztekle mrskám ocasem! Takhle se zachází s dámou?! Za trest je nechám celý večer bez svojí přítomnosti, aby si mě naučili vážit! To byste koukali, když se objevím po delší době jsem hned zase Mášulka, Mášek, Mášíček, čičinka, atd atd. Lidi jsou zvláštní...
Chov lidí je stejně strašně náročný... neveřili byste, kolik se jim musí věnovat času. A co pro ně všechno musíte obětovat! Já jsem majitelem 4 lidí - dvou malých a dvou velkých. Ten velký chlupatý má hrubý hlas a vousy jako kocour! Nosí domu žrádlo a z lovu chodí pozdě. Ta velká - jeho kočka - ráno vstává brzo a pouští mě na zahradu. Ty dvě malé jsou hravé a dělají se mnou blbosti. Mají něžné ruce a lezou za mnou do křoví, aby si mě mohly pohladit. S ochočováním a výcvikem lidí musíte kočky začít už od mala. Jako kotě musíte projevovat bezbrannost (kdyby jen tušili!) a bezmeznou náklonost k tomuto druhu. Tím si ho získáte a vyhnete se problémům. Pak stačí jen mňouknout a můžete se spolehnout, že někdo přijde, aby vás pohladil nebo nakrmil. Když se dožadují pozornosti, ignorujte je a přijďte na zavolání jen když máte prázdné bříško nebo nemáte zrovna nic lepšího na práci! Copak jsme nějaké hej nebo počkej?? Ze spánku se rušit nedejte a každého výtržníka, který vás bude budit ztrestejte! Pokud se pak budou zlobit za krvavé šrámy na ruce, tvařte se ublíženě a v žádném případě se neomlouvejte. Co na vás chystají poznáte podle výšky jejich mňoukání. Když vám chtějí něco dát, volají čičičiči, šustí pytlíkem nebo voní masem. To já už tak poznám...
Od mala mám slabost na krabice, i když vysvětlit tuto..řekněme zálibu je téměř nemožné. Z období svého kotěcí si na nic nepamatuji. Možná jsem se narodila v nějaké bedně? Říkám vám, nic si nepamatuji! Přivezli mě v papírové krabici (hele, nebude to z toho?) jako darované kotě. Vypadala jsem zoufale. Z čumáčku mi teklo, chlupy jsem měla slepené a černé od sazí, zánět spojivek a bůhví co ještě... Srčili mě pod cosi mokrého a studeného a tak se dozvěděli, že jsem mourovatá s bílými znaky. Léčili mě. Vozili k dvounožcům v bílých pláštích, aby mě vykurýrovali. (Ačkoli jsem se o nic neprosila!) Dali mi jméno Máša, ale klidně bych se mohla jmenovat třeba Micka nebo Mourinka. Nebo Princezna...klidně! Krmili mě a starali se. A vyrostla ze mě krásná kočka. Nebo ne?
P.S. Z toho černého nejsem vůbec nadšená! Dělit se o lidi! O něco, co jsem si vychovala! O něco, co je jen a jen moje! Jakoby nestačilo, že tu s námi bydlí myši! A o tom, že je mají rádi ani nemňouknu! No fajn...dobrá! Budeme-li jíst každý ze své misky a každý spát na svém místě, budeme mít každý své jméno, překousnu to. Mám přece úroveň... Ale to bylo naposledy, co jsem svým lidem povolila nějaké zvíře! Mňau!
Tak to by bylo asi všechno kočky! Jo a nezapomínejte, že majitele mají pouze psi. My kočky máme služebnictvo...
Text: lady Máša
Foto/prezentace: panička Káča
Ukazatel věku je pouze přibližný, protože přesně nevíme, kdy se narodila. Domů jsme si ji domesli v první polovině srpna roku 2006. Za svůj život neprodělala žádnou závažnou chorobu. Váží 3,3 kila a je to naše zlatíčko:)!
Káča
