Potkani :: Cvičit psa neznamená ho ovládat, ale komunikovat s ním.

Úvodní stránka > Náš tým > Potkani

Potkani

Potkan...od pradávna lidský nepřítel. Žral úrodu, přenášel mor. Bydlel ve stokách, liboval si ve špíně. V domech nebyl vítaným hostem. Byli hubeni jako škodlivá havěť, především pomocí jedů. Ten, kdo se však potkanem blíže zabývá, zjistí, že potkani jsou nejen velice inteligentní a přizpůsobiví, ale že jsou i milými domácími zvířátky a mazlíčky.

Já jsem se k potkanům dostala "náhodou". Když jsem byla malá měli jsme andulku. Jenže pro malé dítě je křehký ptáček jen malou náhradou za heboučké kožíšky, který jsem obdivovala u svých spolužaček. Chodila jsem k nim na návštěvu a hladila morčátka, králíčky, pejsky, kočičky,... A my jsme měli ptáčka, který nebyl z mých výlevů dětské lásky vůbec nadšený. Byl sice ochočený, ale nerad se bral do dlaní a nemohla jsem ho vzít ven "vyvenčit". Nakonec mě to přece jen přemohlo. Ve zverimexech jsem byla častý host a potají si tam chodila vybírat svého budoucího chlupatého kamaráda. Úplně v rohu, za úšmudlaným sklem akvária bylo hlízdo krmných myšek. Byly jedna jako druhá, všechny bílé s čevenými očíčky. V hlavě se mi rodil malý spiklenecký plán proti rodičům. Vysypala jsem prasátko, vzala 10 korun (víc ta moje Žofka určitě nestála) a vrátila se do obchodu se zvířaty. Tam se sebejistě postavila před kasu a prohlásila, že si přeji jednu myš! A za chvíli už jsem si to vykračovala k domovu s malou krabičkou z kartonu a uvnitř byl můj poklad - moje Žofka. Doma bydlela za postelí v maličkém vypůjčeném akvárku a dlouho zůstávala jen mým tajemstvím. To však samozřejmě nemohlo trvat věčně a také netrvalo. Jednoho dne na to mamka přišla. A protože tenkrát ještě neměla k myškám zrovna pozitivní vztah (ostatně jako většina žen) řekla, že Žofka musí pryč. Dostala jsem dvě možnosti - někomu jí dát nebo jí vrátit zpátky do zverimexu. Nechtělo se mi ani do jednoho. To malé bílé nic mi už příliš přirostlo k srdci. Začala jsem srdceryvně a velice barvitě popisovat podmínky v jakých žijí zvířátka ve zverimexu (a to byla naprostá pravda!) a jak mojí Žofku šoupnou do terária k nějaké šupinaté obludě, která si jí dá k večeři. A zabralo to! Žofku jsem si mohla nechat. Tímto velmi zdráhavým souhlasem mých rodičů, co se týká vlastnictví hlodavce, se odstartoval proces, který od začátku neodvratně směřoval k potkanům:)!

Žofka si se mnou žila docela poklidný myší život. Nosila jsem jí v kapse u mikiny a byla hrdým majitelem toho svérázného tvorečka. Školní rok se přehoupnul, nastaly prázdniny a já jsem odjížděla na pár dní k babičce a dědovi na venkov. Žofka samozřejmě se mnou, cestovala ve svém malém akváriu. Nikdy bych neřekla, že to bude právě babička (která má z myší panickou hrůzu) kdo bude její "zachránce" a koupí jí klec. Nicméně jedna myš je na obrovskou klec docela málo, no ne? A tak k Žofce přibyla ještě Madla - šedobílá myší slečna z rakovnického zverimexu. To vše opět bez nejmenšího tušení rodičů. Babi byla můj spiklenec:)!

Za pár měsíců myšky sešly. Měly už svůj věk. První zašla Madlenka, Žofka jí přežila téměř o 4 měsíce. Zemřela na Silvestra, pár minut po půlnoci.

Myšky odešly za Duhový most a v kleci bylo prázdno. Přemýšlela jsem o pořízení další myší kamarádky, ale přepadla mě touha po něčem větším. Přece jen - myšky jsou tak maličké a křehké! Nejsem zrovna milovník morčátek a křečků, takže mě napadla nějaká větší myš. Potkan. A přemluvit mamku, která si ta malá zvířátka oblíbila už nebyl takový problém. Svoji vyvolenou jsem našla opět v Rakovníku. Náhoda určila, že se pod ruku paní prodavačky připletla zrovna Potky. Malá černá samička s irskými znaky(= tmavá srst, bílé tlapky a pokud možno co nejpřesnější bílý trojúhelník na hrudi, další znaky, barvy a varienty potkanů). Děsily mě podmínky, ve kterých se svými sourozenci žila. Malé ušmudlané akvárium, špinavá podestýlka, holky i kluci dohromady! (potkani pohlavně dospívají v brzkém věku a je proto zázrak, že nebyla zabřeznutá) Rychle jsme si na sebe zvykly. Byla zlatíčko. Mazlivka a závislačka. Přímo učebnicový příklad potkaní inteligence! Přišla na zavolání, slyšela na své jméno. Můj malý ocasatý pejsek. Chodila za mnou venku. Žádné vodítko. Jen důvěra mezi mnou a tím malým tvorečkem. Chodily jsme spolu na procházky do lesa, k řece, kde jsem se koupala a ona se buď rochnila u břehu nebo plavala se mnou. (potkani jsou skvělí plavci!) Byla výjimečná. Nenahraditelná. Byla všude se mnou. V kapse. Nebo na rameni. Nebo mi byla v patách. Byly jsme nerozlučná dvojka! Všichni už nás znali. Pro malé i velké jsme byly atrakce. Všichni si jí chtěli pohladit. Potky to nevadilo. Všem olizovala ruce a brala si kousky nabízených pochutinek. Zemřela 13.6.2008. Na potkana až nečekaně dlouho - měsíc před svými 4. narozeninami.

Její smrt mne zasáhla. Snad proto na sebe nenechali další potkani dlouho čekat! Na konci června roku 2008 jsem si domů přinesla dvě potkáňata - sestry Bíbu a Samíka. Obě holčičky byly husky. (Ne, opravdu jsem si to nespletla se psy! Husky potkani se rodí černobílí, jejich typické černé skvrny však postupem času prošedivějí. Čím je potkan starší, tím více šedých chloupků. Může se tak stát, že staří potkani jsou téměř bílí.) Jména dostaly neobvyklá. Bíba je zkrácenina arabského slova ABEBA a v překladu znamená živá nebo také čilá. Samík je pak odvozeninou od japonského SUMIKO - špinavý od popela. Samík již bohužel není mezi námi. Odešla 22.2. 2010. Vzala mi jí zákeřná rakovina, která bohužel není u potkanů žádnou vzácností. (Vzhledem k původu laboratorních potkanů, kteří kvůli výzkumu byli šlechtěni s vrozenou náchylností k této nemoci.) Bíba se však těší dobrému zdraví (ťuk ťuk ťuk) a doufám, že mi tu bude dělat společnost ještě dlouhou dobu. I tyhle moje holky byly zverimexandy. Potkani z těchto obchodů nemají zrovna dobrou vizitku. Spousta mláďat na tom není po zdravotní stránce vůbec dobře. To kvůli tomu, že se do zverimexu dostávají jako potrvava pro hady nikdo si s genovým základem moc neláme hlavu. Často to bývají potomci sourozenců apod. Také je velká pravděpodobnost, že si z obchodu přivezete březí samici, ani nezmiňuji všenky, které si z těchto obchodů přinesete na 99%! (Ještě, že nebývá obtížné se jich zbavit.) Dejte tak raději přednost koupi potkana z Chovatelské stanice. Vyjde to sice dráž, ale stojí to zato. Pokud však přece jen podlehnete korálkovým očím za sklem zverimexu jako já nevadí. Všichni potkani, ať už ti s PP nebo ti "obyčejní" jsou úžasná zvířátka a jistě stojí za zvážení jejich pořízení. Získáte tak malého kamaráda, který vám bude dělat jen a jen radost! Šťastnou ruku při výběru!