III. Výstavní víkend

Po delší době článek z tohoto opravdu vydařeného víkendu! Výsledky opět na stejném místě jako vždy.

Na výstavy do Litoměřic jsem jela sama (respektive s taťkou a Ritou). Sobota začala poklidně, vstala jsem o dost dřív než jsem musela a tak jsem měla čas všechno připravit, nasnídat se a dojít s Rituškou. Nicméně dopoledne se stejně změnilo v závod s časem. Původní trasu jsme museli objíždět kvůli opravě silnice, s čímž jsme opravdu nepočítali. Navigace našla jinou cestu, sice nejspíš nejkratší na kilometry, zato nejdelší na čas, protože se jelo přes všechny vesnice s nicneříkajícími názvy a mezi poli (silnice tomu také odpovídala). Nakonec bychom do Litoměřit dorazili snad na minutu přesně, ale 5 km před městem se utvořila sotva popojíždějící fronta. A bylo to jasné, přijdeme pozdě. Když jsme konečně zaparkovali, vyběhla jsem z auta a běžela do areálu. Další fronta mě čekala u přejímky a katalogů. Jistě jsem nebyla ani zdaleka poslední, nevyzvednutých desek měli ještě plně bedýnky. Nicméně na nervozitě mi to neubralo. Flatů bylo nahlášeno málo a já se obávala, že než doběhnem bude po posuzování. Jak už to tak bývá, taťka (který se rád koukne na pěkné psy,ale není moc fanda toho všeho výstavního čekání) jel "zatím" někam pro nějakou hadici na zahradu, v dobré víře, že má ještě spoustu času. Takže jsem tam byla na všechno sama. V ruce psa (který byl rád, že je z auta venku a hnal se ke každému patníku a psovi, kterého jsme míjely), v druhé deku, katalog s dalšími X papíry, reklamními letáky (které se dávají ke katalogu) se jako na potvoru rozlézal na všechny strany, takže bylo skoro nemožné ho udržet. Na zádech batoh a před sebou stovky lidí a desítky psů, hradbu prodejních stánků (sakra, proč je u každého pytle se žrádlem miska se vzorky??!!) jsem táhla psa (rozuměj pes mě táhl) na druhý konec výstaviště - za flaty! Samozřejmě jsem šla na úplně druhý konec, zamotala jsem se tam. Na zadní straně katalogu byl sice plánek, ale výstaviště o výstavu vypadá úplně jinak! Tu je nějaká ulička neprůchozí, tu je místo volného placu obrovská tribuna, tady zase nejde projít, protože je to přehrazený stánkama s občerstvením. Ptala jsem se, ale kolemjdoucí kroutili hlavami, nikdo se tu nevyznal. Nakonec jsme nabraly správný směr a procpaly se do útrob snad nejotřesnějšího pavilonu z celého výstaviště. Tmavý "sklep" s nízkým stropem, přecpaný lidmi a psy, příšeří, málo místa, nedýchatelný vzduch. Přiběhla jsem k našemu kruhu a zrovna tam byly nastoupené feny dorost. Chytla mě panika. Ruce se mi klepaly. Nezbývalo moc času. Vytáhla jsem výstavní vodítko, ruce mě neposlouchaly, když jsem potřebovala rozlepit číslo, (ještě, že jsem si nacpala pamlskovník už v autě), rychle pročísla Ritu (která byla náležitě rozjívená z toho pobíhání po areálu a vůbec nechtěla držet),  batoh jsem odhodila do kouta a utíkala do kruhu. Hrozně se mi chtělo na záchod, ale nepřicházelo v úvahu si odskočit. Běžely jsme jako první. Kruh byl úzký, v půlce byly sloupy. Neviděla jsem kam mám běžet, tak jsem si to střihla o půlku kratší. Všechno probíhalo tak nějak mimo mě.  Nastoupilo 6 fenek. Zbyly jsme v kruhu nejlepší 4. O 3. a 4. místo běžely ségry z Bonny Dux, o druhé a první já a Alena Fantová s fenou Alpine Meadow Steneveyz importovanou z Ruska. Nakonec jsme skončily druhé, Rita měla horší pohyb. Vystřelila jsem z kruhu jako zajíc. Prohodit vodítko a rychle pryč, na vzduch. Vůbec jsem neměla chuť sledovat další dění v kruhu. Ruce se mi třásly jako rosol, Rita, jazyk vyplazený v bláznivé psí grimase, se "smála", stihly jsme to! Kde tu máte záchod?

Neděle už byla taková ta pravá -výstavní. Tentokrát jsme jely s mamkou, vyrazily dřív než v sobotu a na místo dorazily s velkým předstihem. Mamka šla se mnou, což jsem po sobotě náležitě ocenila. U kruhu (ve stejné hale jako v sobotu) jsme zabraly místo u zdi, Rita si lehla na deku jak je zvyklá, nějaký dobrák otevřel okna (moc to nepomohlo, ale aspoň něco) a čekaly jsme.

Do kruhu jsme šly zase v šesti. Já s Ritou zase první. Paní rozhodčí byla pečlivá a když si nás tam nechala zase poslední čtyři, dávala si hodně na čas. Měla jsem z Ritušky radost, vyklusávala jako koník a stála přesně tak, jak stát má. Nakonec poslední kolečko a zastavit stát, jde se vybírat ta nejlepší. První tři se zastavili v první části kruhu, na nás vyšlo místo za sloupem, tak jsem musela popostoupit trochu dozadu, abychom byly vidět. To nás trochu oddělovalo od ostatních. Nakonec se karta obrátila v náš prospěch a paní rozhodčí se slovy "She is the best!" nám pogratulovala a poslala nás "k jedničce". Druhá skončila paní Fantová. Bylo to neuvěřitelné a měla jsem z Ritušky velkou radost. Líbilo se mi, že s těmi, kteří skončili na krásném druhém místě si popovídala a vysvětlila své rozhodnutí, proč jim dnes nemohla udělit první místo. Další boj byl s vítězným pejskem Olympic Fire Bonny Dux (shodou náhod ve vlastnictví paní Fantové), kde jsme také vyhrály! Rita se tak stala Nejlepším mladým plemene Flat coated retrívr! Překvapením bylo, když jsme šly do kruhu ještě jednou, jen s CACIBem fenkou Compendio All The Best. Prý o neoficiálního BOSe. Byly tam trošku zmatky a nutno říct, že vedoucí kruhu moc nevěděl která bije. Závěrečných soutěží jsme se bohužel nezúčastnily, i tak mi až po nedělním boji došlo, jak skvělý a úspěšný víkend to vlastně byl. Díky všem!

Na cestě zpátky bylo obrovské horko, takže jsme ještě stavěly u Ohře, kde si Rita zaplavala a celou cestu domů pak prospala. Od titulu JuniorŠampion nás dělí už jen jedno vítězství.